Do ztracena (O důvěře II.)
Vzal tě jen za ruku
kdysi na konci světa,
dlaň jako záruku
si ve své chvíli nechal
a pak když odjížděl,
zas pevný jako skála,
aniž by to kdy chtěl,
tvá dlaň ho pořád hřála.
S tím teplem den co den
pak usínal i vstával
a byl jím prostoupen,
když rval se o svá práva,
byl jím tak rozpolcen,
že z rukávů bral esa
ve žluté ponorce,
v níž ke dnu smutku klesal.
Za nocí mrazivých
hřálo ho pod trikem,
ač všude ležel sníh,
nechodil s prosíkem
ledny a únory
požádat o zahřátí.
Věděl, že přes hory
se teplo zase vrátí.
A ty jsi zmizela,
jak zabouchnou se dveře,
v hromádce popela
zbyl jen stín po důvěře
a ty jsi odešla
vstříc vlastní budoucnosti,
jako noc předešlá
od níž se neoprostím.
Všechno je jak má být,
mise je dokončena,
teplo se pro náš klid
vytrácí do ztracena,
všechno je jak má být
a nečeká se změna,
to teplo postupně
vyšumí do ztracena…
