Kdo vlastně jsem...
Víš, ty si neuvědomíš,
jak moc mě deptáš, když se mě zeptáš,
na to, kdo myslím, že vlastně jsem....
Copak já vím? Nad tímhle nepřemýšlím.
Jednou se vzteknu, pravdu ti řeknu,
takhle ti odpovím:
Snad jsem voják, co sotva narukoval, poprvé za trest bez vycházky,
snad jsem student, co dřív než zmaturoval, dostal první lekce lásky,
snad jsem vězeň, souzen bez milosti, o vánocích ve své cele,
jsem věřící, jež v opilosti zmeškal příchod Spasitele.
Jsem tulák, všemi opuštěný, v nepřátelském městském davu,
jsem blázen, křivě obviněný, že riskuju vlastní hlavu,
jsem podvodník, na něhož čeká za vesnicí šibenice,
jsem snílek, s vírou ve člověka, bez dluhů a bez ambice.
Jsem hrdina a jsem zbabělec. Proč to nepřiznat, když o nic nejde,
jsem zvaný host a jsem i vetřelec - tak proč se litovat? Ono to přejde.
Jsem vzdělanec a velký pitomec, lakomec, pokrytec a opilec,
nad všemi nakonec určitě spadne klec - tak proč se litovat? Na tom nesejde.
Vše, co jsi záviděl, za co ses nestyděl, všechno to skryje zem a smaže čas.
Čemu ses přiblížil, komu jsi ublížil, k čemu ses nesnížil, nepřijde zas.
Z čehos kdy propadl a jak jsi dopadl, co jsi kde ukradl z posledních sil,
koho jsi nesvedl, koho jsi podvedl, před čím jsi nezbledl. Jak jsi to žil?
Čeho ses dopustil, s kým jsi se nespustil, koho jsi opustil. Jak jsi to žil?
Víš, ty si neuvědomíš,
jak moc mě deptáš, když se mě zeptáš
na to, kdo myslím, že vlastně jsem.