O jiných světech, malých dětech, důvěře a koňských hřbetech.....
Své vozy u řeky zastavili,
vypřáhli koně a dali jim pít,
únavu s prachem cest kořalkou odplavili
a já se chtěl tenkrát pomodlit,
za všechnu bídu která neodletí
na jaře za zvony do Říma,
za jejich hubené a otrhané děti
s velkýma černýma očima.
Jenže slov je vždycky nejmíň třeba,
když v žaludku kručí nejvíce,
tak jim můj soucit podal bochník chleba
a přidal dvě živé slepice.
Pod stromy si oheň rozdělali,
opekli slípky a chvíli byl klid,
pak se bezostyšně milovali,
slavíce tak náhlý blahobyt.
Jenže žádná bída neodletí,
s večeří kterou vám jiný dá,
zeptejte se na to bosých dětí,
když jim léto zima vystřídá.
Nocí tichou hlučné hlasy zněly,
aby přešly v křik hned vzápětí,
tekla krev, sprostě se uráželi
a pak si usnuli v objetí.
Odjeli ráno bez loučení,
vzali všechno, co stačili vzít,
moje ovce dnes už moje není,
když jsem spal, stihli mě oloupit.
Čert vem šperky, ovci nebo boty,
čert vem každou hloupou pověru.
Jsem fakt lump, když nemám starost o ty,
co ukradli moji důvěru?
Čert vem všechna vlastní předsevzetí,
čert vem taky moji velkou zlost.
Lituju jen všechny malé děti,
kterým někdo krade budoucnost.