O naději ve mně
Jak se tak motám světem
a ten svět fackuje mě,
chytám to zleva,
zprava
a naděje spí
někde ve mně.
Že něco přijít musí,
co ukáže mi cestu,
něco,
po čem hned zkusím
přijmout i zbytek
svého trestu,
Ref:
za všechno, co jsem kdy
promarnil vlastní vinou,
za všechny, jež jsem zklamal,
co mi to neprominou,
za všechny telefony,
na něž jsem nezavolal,
za všechny pohlednice,
které jsem někam schoval.
Uprostřed městské vřavy
a vydatného deště,
v báglu na zádech
tahám
výčitky svědomí
a kdoví čeho ještě.
Komplexy z vesmíru,
mindrák
z hospodské stravy,
z ostudy na míru,
kterou mi osud ušil,
aby si chuť spravil,
Ref:
za všechny čekající,
které jsem čekat nechal
a ihned bez výčitek
opačným směrem spěchal,
za všechny plané sliby,
které jsem lehce slíbil,
za holky, co to chtěly
a já je ani nepolíbil.
Noc jako temná studna
nasála moje křídla
nebyla milosrdná,
start k nebi mi nenabídla.
Mé plány spolkla noc,
jsem sám
za posledním rohem.
Nestojím o pomoc
a smiřuju se s životem,
sám se sebou
I s Bohem.