PepaJoe
V pletené čepici
s výšivkou na čele
usedal za bicí
v punkové kapele
Klubu osamělých srdcí
seržanta Vepře.
Nestáli o rady,
hráli jen o duši,
rohatý za zády
vždycky je vyrušil,
snadno se s kytarou
mezi ně drze vetřel.
Ref:
Punk ještě nebyl mrtev,
ač byl v umělém spánku.
Punk ještě nebyl mrtev,
měl ale na kahánku.
Punk ještě nebyl mrtev,
tvářil se vzdorovitě.
Punk ještě nebyl mrtev
a Joe byl jeho dítě.
Před sebou celý svět,
Sex Pistols na triku,
přál si jen rozvíjet
divokou muziku,
dostat se nad propast
kde nikdo nezaclání.
Když v davu fandících
uviděl děvčata,
tak mlátil do bicích
jak hluchý na vrata
a sady paliček
přerážel na počkání.
Ref:
Punk ještě nebyl mrtev,
ač byl v umělém spánku.
Punk ještě nebyl mrtev,
měl ale na kahánku.
Punk ještě nebyl mrtev,
tvářil se vzdorovitě.
Punk ještě nebyl mrtev
a Joe byl jeho dítě.
Dnes je mu padesát
a často u vína,
když se mu nechce lhát,
s lítostí vzpomíná
na to, jak pozvolna
z vlka se stala ovce.
Vínem se rozjaří,
ztratí chuť k debatě,
s úšklebkem na tváři
v saku a kravatě
Pepa je jediným,
punkerem při dechovce.