Předjaří
Korytem řeky kalná voda teče,
sněženky kvetou ostošest,
zima se ale ještě pořád vleče,
a nechce přijít o svou čest.
Znuděné slunko o les opírá se
jak chromý Vítek o svou hůl.
Oba jsou zvláštní v plné všední kráse,
které si nikdo nevšimnul.
Ref:
Vítek se hádá se svou mladou ženou,
křičí, že má už všeho dost,
jak další zimu nese na ramenou
a jak ho děsí budoucnost.
Jak štve ho to, že dlouho nemá práci,
pocitů prý se nenají,
letět by chtěl, jak nejrychlejší ptáci
a přitom pajdá k tramvaji.
Poslední zbytky zloby ale tají
v předjaří plném omylů,
skepse a smutek vysychají,
když jaro tlačí na pilu.