V bludišti

Zas nějak potácím se po cestě  

přes Apalačské hory špatných zvyků,

mám z nich už dlouho jazyk na vestě

a kletby dusím suchým zipem na jazyku.

Když nohy se mi pletou, soumrak padá,                   

já klopýtám a šetřím přitom gesty.                                    

Šero ohýbá mi ztuhlá záda.                          

Pochybuju o všem i o smyslu mojí cesty.

Kam jít, až kam?

Kde jsou ty hranice,

kde osvícení čeká na pitomce?

Trhám křídla vážkám.

Bráním se panice

a cesta sebou samým            

nemá konce.                            

I volská spřežení se unaví                                     

a volové na konci cesty padnou.    

Pod vlastní váhou klesnu do trávy         

na rohu mezi zlatnictvím a zastavárnou.

Kráčím a svědomí mám za zády

a vedle táhne maringotku se střelnicí

voják terakotové armády,

oddaný služebník jde po mé vrstevnici.

Kam jít? Až kam?

Kde jsou ty hranice?

Kde osvícení čeká na pitomce?

Trhám křídla vážkám.

Bráním se panice

a cesta sebou samým

nemá konce.

Tak nějak zamotán sám do sebe

jsem v bludišti, z kterého východ není,              

jak z tajných svazků hochů z eS Té Bé, 

jak z vlastní cely průběžného zadržení.

Měsíc se zastyděl a pohasl

jak Ginsbergova cigareta posté.           

Vůbec ne z nudy, k mému úžasu,

pochybuju o všem i o vlastních pochybnostech.

                                                                  Zpět