Ve stopách Davida Coperfielda
Poletuju vzduchem, jak David Coperfield,
opájím se zvukem prchajících chvil.
Noci jsou černé a smutné, jak mé svědomí,
poletuju vzduchem i když lítat neumím.
Pak klesám směrem k zemi, snáším se, jak stín
a neskutečně je mi, vím, že nic neumím.
Mé dny jsou temné a smutné, jak obraz od Goyi,
klesám směrem k zemi ve svém pokoji.
A ty?
Očima ohmatáváš svět, po kterém kráčíš,
dlaněmi osaháváš všechny zbytečnosti, které na té cestě sebou vláčíš.
Vidíš modré nebe a dosud tě nenapadlo,
že to nebe kromě tebe vnímal Spartakus a zkoumal všeumělec Leonardo.
Nevím, jak svět vznikl a zda ho někdo stvořil,
ale aby nezanikl, to chce novou krev do žil.
Noci jsou chladné a cizí už miliardy let,
mně v noci někdo zmizí a ve dne přijde zpět.
Ajá?
Já se koukám na oblohu stejně jako Hemingway,
občas se utíkám k bohu, ale jenomtak, jak mohu,
jak pan Twain, Mark Twain.
Vím, že pistole vypadla z ruky Johna Waynea,
dojímá mě pravda o krásné Marylin a smrt Kurta Cobaina
a nějak postrádám novou píseň od Lennona,
nějak mi kolem chybí věčná rebelie Jimma Morrisona.
Nedopsaná báseň Vaška Hraběte mi schází
a očistná lázeň Hendrixových depresí a extází,
Werichův pohled na svět, Grossmannova ironie,
při mých letech nazpět aspoň chvíli každý z nich zas ve mně žije.
Já jsem ty a ty jsi já, tak pojď mi blíž,
nemusíš mě podpírat,nebudu ti na obtíž.
Přijdi hned, vždyť sama dobře víš,
v mém těle je také tvoje skrýš.
Poletuju vzduchem, zorničky dokořán,
jsem stržen každým zvukem a fantazií hnán.
Mé sny jsou jiným cizí, jak kola orloje,
proto vždycky zmizím, za zdmi svého pokoje.